Jak jsem nemohla najít svůj oblíbený pohyb

Se sportem je to podobně jako s módou. Stejně jako si dřív či později najdeme svůj módní styl, který nám vyhovuje a sluší, je fajn přijít na to, který pohyb nám prospívá a zároveň nás baví.

Vždycky mi bylo jasné, že na gauči u televize nevymyslím, jaký pohyb by mě bavil, že holt musím lecos vyzkoušet a ono se uvidí.

Začínala jsem s plaváním, protože je vlastně pro unavené tělo tím nejlepším pohybem. Pokud ovšem plavete stylově, dýcháte do vody a  neplavete prohnutá v pase jako panička, abyste si nenamočila vlasy. Já třeba neměla problém se stylem, ale se studenou vodou. Překonávání sama sebe, abych do té vody vůbec vlezla, mě fakt strašně nebavilo.

Po plavání fitko, kolo běh

Zkusila jsem fitko. Na luxusní pravidelně nemám a obyčejné je často špatně větrané. Navíc se mi nechtělo se potkávat s dalšími propocenými těly, netoužila jsem po širších zádech ani díky svalům mohutnějších stehnech... Už vůbec mě nazjímala bezduchá hudba, kterou tu cvičencům pouští a nebavilo mě se na sebe koukat ve vyleštěných zrcdlech, jimž se tu nedá vyhnout.

Líbí se mi společenský tanec, ale jsem na něj odjakživa dřevo, kromě toho můj chlap návrh chodit do tanečních pro starší okamžitě rázně zavrhl.

Z kola mě pokaždé bolel zadek a záda, kopce jsem naštvaně vyšlapávala pěšmo. Hrála jsem squash a tenis, jenže namísto radosti mi přinášely šílenou únavu a vyčerpání... V zimě jsem příležitostně lyžovala, ale žádná radost, skvělý pocit z pohybu, se pořád nedostavovaly. Jen zima a nedočkavost, kdy už sama sobě konečně dovolím vrátit se domů, do tepla.

Ani cvičit sama doma jsem se pravidelně nedonutila. Roky i kila přibývaly a já už jsme na sebe byla vážně naštvaná. Kromě delších procházek se psem jsem se nijak zásadněji nehýbala.

Pak začala kamarádka běhat a že se přihlásí na závod. Myslela jsem, že mi asi chybí motivace a tohle brala jako skvělou příležitost. Přihlásila jsem se s ní a běhaly jsme. Já poctivě tak dva měsíce, ale namísto abych energii sportem získávala, spíš mě unavoval a já ji ještě víc ztrácela. Dobrý pocit zase nikde, spíš naopak.

Musím vydržet, říkala jsem si, třeba to chce čas. Pokaždé než jsme vyběhly, rozcvičovaly jsme se na trávě a já přemlouvala kamarádku, že místo běhání se budeme raději celou dobu rozvičovat. Jenže nechtěla, protože závod se blížil. Mně se na něj vůbec nechtělo, ale pořád jsem se hecovala, že úspěch mě nakopne a pak přijde ta radost...

Radost pořád nikde

Desetikilometrový závod jsme opravdu zvládly, ale moje radost pořád nikde. A tak jsem běžecké boty hodila na dno skříně. S hledáním toho "svého" pohybu jsem byla zase na začátku.

Zkušenosti, pokusy a omyly ale zafungovaly. Uvědomila jsem si to, na co bych z gauče nepřišla: že právě to protahovací cvičení před tréninky mi prospívalo. A napadla mě jóga. Ta by snad mohla být konečně ta pravá. Ani ne tak ty meditativní prvky, jako právě s ní spojené dýchání a protahování.

Vyzkoušela jsem si základní lekci klasické hatha jógy a už jsem u ní zůstala. Mému tělu protahovácí i posilovací cviky prospívají a přitom mi takový pohyb nebere kyslík ani energii. Dokonce se mi zdá, že mě naopak dobíjí. Nejsem žádný jogín-maniak. Spoustu cviků nedám, nejdou mi a možná je nikdy ani nezvládnu. Ale já konečně necvičím na výkon a nezáleží mi na tom, jestli se zlepším nebo ne. Cvičím pro radost. Chodím na lekce jednou týdně a jsem připravena vydržet, dokud to půjde.

Co vy? Našly jste svůj oblíbený pohyb?