Milá Báro, někdy prostě fňukám, no a co?

pro Superbaba.cz, 13 May 2012  22:58

To byl zas týden. Ono se to řekne, že bychom měli myslet pozitivně, umět si dělat radost, smát se a užívat si života. Starší syn teď maturuje a mně připadá, že se učí málo.

Vím, že už je to na něm a měla bych mu věřit. Jenže jak se nemám stresovat, když se mi zdá, že já se teda na maturitu fakt dost učila, zatímco jeho vidím jen hrát na compu oblíbené hry.

Do toho manžel křičí, že mu počítač vyhodí z okna a já se syna nakonec zastávám, že ho dnes k učení potřebuje každý student... No znáš to, vždyť dceru už jsi maturitou úspěšně provedla. Tvoje Baruška byla asi svědomitější, co? Říká se, že holky bývají.

Původně jsem se děsila toho, že čím bude maturitní den blíž, tím třaskavější bude doma atmosféra. Ale je to přesně naopak. S manželem jsme oba bezmocně rezignovali a pokud obavy máme, necháváme si je pro sebe. Nakonec jsme přes den v práci, tak se snad opravdu učí a nějak to dopadne.

Řekneš si třeba, že moc syna prožíváme asi proto, že nemáme jiné a horší starosti. Máme na jídlo a neřešíme exekutory, zdraví jakž takž, kluci nefetujou (snad teda!). Máš pravdu. Chovat se naše rodina jako stát, který vyhodil do kanálu dvě miliardy za elektronické zdravotní knížky, tak už jsme dávno v teplákách a děti kroutí poslední léta v děcáku.

I tak není u nás první maturita jediná, co řešíme. Máma je pár dní po operaci kolene a protože tátu čekala endoprotéza kyčle, solidárně se rozhodl, že půjde na operaci s ní. Co říkáš na tu romantiku? Dovedeš si představit, že byste se ještě hluboko po sedmdesátce s manželem tak milovali, že byste se objednali na operaci na stejný den a sdíleli pooperační nepohodlí spolu na jednom pokoji?

Asi znáš tu pověst z mytologie o Filemónovi a Baukis, stařečkovi a stařence, kteří si přáli, aby nemusel jeden umřít dřív než druhý, a tak se naráz na sklonku života proměnili v dub a lípu. Někdy mi tak rodiče připadají... a pak jsem za nimi po operaci přišla na návštěvu a tam ponorka. Navzájem si kde co vyčítali a já se marně snažila měnit téma.

Klasika. Realita zkrátka není tak úžasná, jako růžový sen. Dá rozum, že kdyby šli na operaci postupně, mohli by se po operaci o sebe navzájem starat, zatímco až je z nemocnice pustí, o berlích se neobstarají, takže jsem připravena si podle potřeby vzít dovolenou.

Není to poprvé, co jsem si uvědomila, že na přísloví, že kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem, opravdu něco je a taky, že ještě nejsem dost moudrá, trpělivá ani shovívavá, protože se i přes veškerou teorii sem tam neovládnu a pohádám se s nimi. Úplně zbytečně. Pak nás to všechny mrzí, ale naštěstí se umíme rychle usmířit.

No vidíš, chtěla jsem Ti původně napsat něco veselého. Když už se mi to teda nepovedlo, aspoň ještě přitvrdím :-) Skuhrání je totiž na druhou stranu furt lepší, než radikální čin, pro který se rozhodla ta podivná matka ze Širokého Dolu na Svitavsku, jak toho teď byly plné noviny. Chtěla s fňukáním i s jeho příčinami nadobro skoncovat a jak to dopadlo: pozabíjela své čtyři malé děti a pak se pokusila oběsit. Zachránili ji, čemuž já říkám pech. A pak že je spravedlnost slepá. Pokud je pravda (a psychiatři to přece tvrdí), že amnézii jen předstírá, co může být pro mámu větší trest, než dožít desítky let s takovou šílenou vinou?

Baruš, pozdravuj Mirka, Barunku i Davida, mějte se fajn a slibuju, že příště budu veselejší!

Markéta



Komentáře provozovány na systému Disqus