Nabízím plechovou krabici od knoflíků. Zn.: budu ji navštěvovat
Markéta pro Superbaba.cz, pondělí 7. ledna 2013 1:49
Jako dítě jsem milovala plechovou krabici velkou asi jako sešit a hlubokou ne víc než na délku palce. Byla už dost oprýskaná a ohmataná, víko se odklápělo přes dva panty. Patřila babičce, která do ní schovávala všelijaké knoflíky obyčejné i zdobené, různobarevné, obrovské i malé bílé, jaké bývají na košilích.
Pokud vyhazovala nějaké už roztrhané oblečení, odstříhla všechny knoflíky a schovala je pro případ, že by se někomu z rodiny nějaké to kulaté štěstí odněkud utrhlo a ztratil by ho. To si pak nasadila brýle, prohrábla tu temně rudou až rezavou škatuli a vylovila nějaký kousek tomu ztracenému co nejpodobnější. Některé knoflíky v sobě měly čtyři dírky, jiné jen dvě a ty vzácnější pak žádnou, protože se přišívaly pomocí kovového očka připevněného zespodu.
"Babičko, půjč mi knoflíky," prosila jsem ji pokaždé, když jsem přišla k ní domů, zatímco ona se mě ve stejnou chvíli ptala, jestli si dám kakaíčko nebo krupicovou kašičku. Mě ale zajímaly jen knoflíky. Nemohla jsem se dočkat, až si s tou plechovou krabicí zase zachrastím, odnesu si ji v kuchyni na kanape, otevřu a celý obsah vysypu.
Pak jsem si s nimi hrála. Počítala je, srovnávala do řady od největších po nejmenší, nebo je třídila na hromádky podle počtu direk, dělala z nich kytičky a srdíčka nebo se v nich jen tak přehrabovala, natřásala, případně je jen dokola hromadila a dlaní zas rozprostírala po potahu gauče, dokud jsem nemusela jíst nebo jít spát.
S dětstvím moje knoflíková zábava skončila. Napřed zemřel děda, pak babička a s nimi na dlouhá desetiletí zmizela z mého života i má oblíbená plechová krabice. Objevila se náhodou teprve nedávno, jako poklad. V úplně jiném čase, ve kterém už se staré oblečení vyhazuje i se štěstím a nejméně druhá generace holčiček dává před knoflíky přednost dětskému televiznímu kanálu. Tenkrát bych byla nejspíš stejná, kdyby u nich doma nějaká televize, natož program s kreslenými pohádkami, vůbec byla.
Seděla jsem zrovna před Vánocemi na návštěvě u rodičů v kuchyni, probíraly jsme s mámou vaření, pečení cukroví a došlo i na vánočku. Mám na ni svůj oblíbený recept v kuchařce od Sandtnerky, podle kterého ji peču rok co rok manželovi i dnes už skoro dospělým dětem. Máma si ale vzpomněla, že má někde schované nějaké staré recepty po babičkách a odkudsi z útrob bytu přinesla tu plechovou krabici, co už teď tedy, jak se ukázalo, neslouží na knoflíky, ale na recepty. Jak já byla nadšená, že ji zase vidím!
"Mami, recepty ti přepíšu na cédéčko, klidně vytisknu, svážu, cokoliv, jen mi dej prosím tu krabici," žadonila jsem. Máma jen kroutila hlavou, jak se divila, co že na ní tak úžasného vidím. Nakonec si přece jen recepty přendala jinam a tu oprýskanou pixlu mi dala.
"Co to neseš za krám?" Zeptal se mě doma manžel.
"To je moje oblíbená krabička z dětství," pokusila jsem se mu stručně vysvětlit situaci, ale tahle naprosto iracionální odpověď ho spíš rozčílila.
"A co tu s ní jako hodláš dělat?" Zaútočil.
"To ještě nevím," znervózněla jsem.
"Tak toho jsem se bál," poznamenal, usrkl ze sklenice vína a zaměřil svou pozornost zpátky k obrazovce s debatou mezi třemi kandidáty na prezidenta.
Z kapsy kabátu jsem vyndala keramický knoflík, takový, co se prodává s nápisem pro štěstí, obřadně ho zavřela do prázdného boxu a jen tak si malinko zachrastila.
"Ty nevidíš, že to poslouchám," utrhl se na mě můj muž, a tak jsem si šla chrastit do ložnice.
Z košíku na šití jsem si vyndala těch pár knoflíků, které schovávám. No žádná hitparáda, většina je dvoudírkových bílých od pánských košil. Dychtivě jsem je nasypala do babiččiny plechové úschovny a prudce s ní zatřepala. Nějak to nebylo ono. Zatímco v dětství ten zvuk připomínal kastaněty, teď to znělo spíš jakoby se mi z peněženky vysypaly drobný. A taky se mi teď zdála nějaká menší, než jsem si ji pamatovala.
Vrátila jsem se do obýváku a pečlivě krabici naaranžovala do prosklené niky mezi broušené sklo a cibulákový porcelán. Na svou obhajobu chci říct, že si myslím, že stylová čistota není nutná, protože hezké věci se k sobě vždycky hodí. Jenomže vnitřní hlas zněl jasně: ta plechová oprýskaná a už i pomačkaná příšera fakt hezká ani trochu není. Vyndala jsem ji z vitríny. "Nehodila by se ti na něco, třeba na hřebíky?" Zeptala jsem se manžela.
"Ty ses zbláznila!" Odpověděl podle očekávání. Odnesla jsem ji tedy už trochu bezradně zpátky do ložnice, strčila do nočního stolku a rozhodla se čekat, co přinesou dny příští. Třeba ji ještě někdy na něco využiju. Možná se bude jednou hodit, až za mnou přijde vnučka...