Výchova tatínků v Čechách

Bára pro Superbaba.cz, 14 January 2013  06:47

Je všední den, pozdní odpoledne, dopravní špička. Na nástupišti stanice Anděl čekají lidé na metro, mezi nimi i táta s mámou a asi tak čtyřletým synem. Vedle nich postává otec se stejně starým klukem. Malí chlapci si viditelně padli do oka. Smějí se na sebe a pošťuchují.

Přijíždí metro a jen, co lidé vystoupí, kluci s jásotem a křikem vlétnou do vagónu, rodiče za nimi. Sedám si na volné sedadlo prakticky vedle obou mladých rodin. Chlapečkové jsou velmi hluční, překřikují jeden druhého. Oni nekřičí, ale řvou a s rodiči to ani nehne, jen své děti s úsměvem pozorují. Kluci asi hrají nějakou hru, jeden druhého chce nejspíš trumfnout, který z nich zařve slovo „Moje!“ hlasitěji.

Vagón je plný tak zhruba z poloviny, místa k sezení jsou obsazená, někteří lidé i stojí. Když řev a ječení chlapců trvá už přes dvě stanice (pochopitelně ty s největší vzdáleností – směr Anděl, Smíchovské nádraží, Radlická), lidé se už začínají po dětech a jejich rodičích ohlížet, ale všichni mlčí. Rodiče jsou stále klidní, jsou nejspíš šťastní, jak mají veselé a živé děti.

„Moje!“ zařval první kluk.

„Moje!“ zařval ten druhý ještě hlasitěji, až mi málem praskl bubínek.

S paní sedící vedle mne jsme se na sebe vytřeštěně podívaly, očima jsme zachytily i pohled dívky sedící proti nám. Všechny tři jsme se polohlasem shodly, že tohle tedy už ne.

„Pane, prosím vás, mohly by se vaše děti trochu uklidnit? Už jsou dost hlasité a není to příjemné,“ natáhla jsem se k tatínkovi cestujícímu společně s manželkou či přítelkyní a svým synem. Jak on, tak matka začali syna usměrňovat.

Ovšem otec, který cestoval sám se synem, okamžitě arogantně zareagoval: „Áá, musíme být potichu, aby si stará bába mohla číst knížku!“ Řekl to natolik hlasitě, že jeho odpověď slyšela půlka vagónu. Lidé se do něj okamžitě pustili, ať se vzpamatuje, uklidní své dítě a přestane urážet. Ať se zamyslí, jakým příkladem je v tu chvíli svému dítěti. Taťkovi to ale bylo málo. Synovi hned začal vykládat, že budou muset přestoupit jinam, když cestují s takovými nesnášenlivými lidmi.

Jeho poznámka mě urazila, stejně tak i jeho další komentář. Měla jsem pocit, že mu musím vysvětlit, že proti dětem nic nemám, že mi jen vadí, jak je jeho syn s kamarádem hlučný. Říkám tedy: „Já mám děti ráda, ale uznejte, všeho moc škodí.“

„Jo, já vím, ale na talíři!“ odsekl otec.

Tak to bylo i na mě moc, zařvala jsem: „Přesně tak a hlavně, když jsou dobře propečený!“

Zachytila jsem pohled několika lidí ve vagónu, chvěla jsem se vzteky, ale úsměvy na tvářích mě uklidnily. Ostatní byli se mnou. Otec tam k synkovi ještě něco brblal o starých bábách, ale mě urazit nemohl. S paní vedle mne i dalšími lidmi jsme se shodli, že je to vůl a že jeho dítě je vlastně chudák, když má takového tátu.

Otec se synem v příští stanici vystoupil a přešel do druhého vagónu.

Je to už více jak týden, kdy jsem zažila tento příklad výchovy některých tatínků. Nedělám si iluze, že takových otců je málo. Samozřejmě, že mi nebylo příjemné, jak se ten člověk ke mně vyjadřoval, ale dnes už mi to je naprosto jedno. Mnohem víc je mi líto toho kluka, co si asi odnese do dalšího života? Tatínek mu naprosto skvěle a názorně předvedl model chování, který kluk pravděpodobně jednou bude používat. Táta je chlapák, ten se nenechá zastrašit nějakou nervózní ženskou. A slušnost či úcta k jiným? Co to je?



Komentáře provozovány na systému Disqus