Mámo, kup mi psa

Bára pro Superbaba.cz, 11. února 2013  5:53

Jistě jste to již sami poznali na vlastní kůži. Děti milují zvířata a nedají pokoj, dokud jim nepořídíte alespoň křečka nebo morče. A vy pak tajně doufáte, že tohle malé nenáročné stvoření ukojí jejich touhu po němé tváři. Nejinak tomu bylo i u nás. I přesto, že syn odmalička toužil po psovi, nepodlehli jsme a koupili mu křečka. A aby to dceři nebylo líto, dalšího dostala i ona.

Jak jsme správně předpokládali, zvířátka děti brzy přestala bavit. Nakonec jsme se o ně starali my s manželem. Péči měla skvělou, takže vydržela ještě skoro o rok déle, než je jejich běžná doba dožití.

Ovšem touha po psovi nezmizela. Já si trvala na svém, pes prostě u nás nebude a basta! „Až budeš mít vlastní domácnost, pořiď si třeba celou smečku, ale dokud bydlíš s námi, máš smůlu,“ odbývala jsem skoro denně synovo škemrání. Ale co bych to byla za matku, abych se mu aspoň trochu tu jeho touhu po pejskovi nesnažila uspokojit. S manželem jsme tedy syna zavalovali pejsky-hračkami. Nejvíce si oblíbil psa-plyšáka. Dal mu jméno Ben a všude ho tahal s sebou.

Pochopitelně ani plyšákové období netrvalo tak dlouho, jak bych si přála. Přeci jen bylo by to trochu divné, kdyby si v pubertě pořád hrál se svou neživou psí smečkou a mazlil se s plyšákem.

Takže jsem vyměkla poprvé a pořídili jsme si kotě. Slabá náhražka za psa, ale živý tvor to byl. Vzhledem k tomu, že kočky nemusíte venčit, mohou být třeba i dva dny samy doma, hlavně, aby měly co jíst, pít a taky čistý záchod, má oběť nebyla až tak veliká.

Neuplynulo ani půl roku a bylo to zase tady: „Mami, já bych chtěl psa. Budu se o něj starat, vůbec nebudeš vědět, že ho máme…“ Nikdy nezapomenu na ten den, kdy se k synovi přidal i manžel a já tedy svolila.

Měla jsem ale dvě podmínky:
NIKDY S NÍM NEBUDU CHODIT VEN RÁNO!
NIKDY S NÍM NEBUDU CHODIT VEN VEČER!

Když jsem si představila, jak se zařadím po bok rozespalých pejskařů (ještě kvůli tomu budu muset dřív vstávat) a večer, když už jsem třeba v osm v pyžamu, budu muset vstát od televize nebo vylézt z postele a venčit psa, dělalo se mi fyzicky špatně.

„Jasně, mami, spolehni se. Já budu venčit a ty se budeš starat, aby měl co jíst.“

No a tak jsme na začátku října 2006 koupili synovi k 12. narozeninám hladkosrstého jezevčíka – černého jako uhel s hnědým pálením – a dali mu jméno Ben.

Schválně - jak myslíte, že to dopadlo s tím venčením?

Hádáte správně - já venčím ráno a večer, a MAXIMÁLNĚ SI TO UŽÍVÁM. Opravdu. Nekecám!

O našem (tady spíš mém ;-)) životě s Beníkem si můžete přečíst příště...



Komentáře provozovány na systému Disqus