Povídka: Život po životě

Bára pro Superbaba.cz, 6. října 2013  17:13

„První!“ „Druhý! Tak to bylo o fous, kámo.“ „Sem ti říkal – drž se mě a máš to v kapse. Ale konec řečí, teď do práce!“

***
„Tak já sem hotovej a co ty?“
„Já taky. A že to byla docela fuška, co?“
***
Ten čas se tak vleče. Proč já se do toho vůbec hrnul? Co sem od toho vlastně čekal? Jasně, to je to moje přehnaný ego, bejt všude první. Jo, o to mi šlo, vytřít těm namachrovanejm borečkům zrak. Ukázat jim, jak sem dobrej. Jeden jak druhej si mysleli, že maj vítězství v kapse. Je mi jasný, že si to trénovali, kličky, obraty, falše. Jenže to nevěděli, že budou mít co dělat se mnou. Povedlo se, vítěz sem já. Ale, co z toho mám? Nic. Je tady pěkná nuda. Ticho, tma, občas sem dolehne nějakej zvuk kdoví odkud. Žádná akce, prostě nic.
***
Tedy, to sem to vyhrál, ještě že sem se držel toho borce. Nebejt jeho, tak sem hezky pěkně vyšuměl někam do ztracena. A kde by mi byl dneska konec. Fakt nevím, jak dokázal porazit ten dav za náma. Ale co, vždyť je to jedno. Hlavně, že sme tam, kde sme chtěli bejt. A že je tady krásně, klídek, pohodička… Nic nemusím dělat, nic se po mně nechce.
***
Už zase. Já se z toho zblázním. Proč ta ženská tak ječí?! To se nedá poslouchat. Všechno kolem se třese. Vibruje. Fuj, je mi špatně. To snad někdo přišel o rozum. Co sem komu udělal, že mě musí takhle mučit. „Haló, slyší mě někdo? Děte s tím do háje! Ať už ta ženská konečně zmlkne!“ Radši to šílený ticho než tuhle uječenou babu.
***
Da da da, dada da da, dada dadý, dadádada, da da da, dada da da… No to je nádhera. Já tu Carmen prostě miluju, tu bych moh poslouchat pořád. To je jiný kafe, než ty metalový vyřvávačky, co sem občas dolehnou. Co když na mně zanechaj nějaký následky. Vždyť z nich můžu taky klidně zblbnout. Ale stejně nejradši mám, když je klid a tichoučko, nebo když slyším ten slaboučký zpěv. To pak zavřu oči, poslouchám a poslouchám a najednou spím a je mi nádherně. To prostě miluju.
***
Au, co to bylo. A zase. „Hej, co do mě dloubete! To je moje hlava. Nechte mě na pokoji. Co sem vám udělal?“ Já sem takovej blbec, proč sem se do toho vůbec pouštěl?! Kdybych tohle věděl, tak dělám mrtvýho brouka a nikam se neženu. A jak je vůbec možný, že je to tady takový těsný, vždyť ještě nedávno sem se moh krásně protáhnout, otočit se a teď, sotva se pohnu, pořád do něčeho narážím, ruce mě brněj, nohy mám ztuhlý. No sláva, konečně, aspoň trochu je můžu natáhnout.
***
Uf, něco mě koplo do zadku. A znova. To sem blázen, co to mohlo bejt. „Hej, je tu někdo?“

„Jo, co se tak blbě ptáš. To sem přece já. Vítěz. Borec. Jednička. Vždyť tak si mi říkal, když sem tě vytáh z toho davu a ukázal ti, jak chutná vítězství. Už si to nepamatuješ? To máš tak krátkou paměť? Já si to totiž pamatuju moc dobře a nepřestávám litovat chvíle, kdy mě popadla ta zatracená touha vyhrát.“

„Ty toho lituješ? Tak to mě mrzí, já sem moc spokojenej. Je tady takovej klid. Teplíčko. Nic mi nechybí. Mně se tady moc líbí.“

„Hovno klid! Nuda je tady, já chci nějakou akci, vzrůšo a ne tohle! Navíc mě všechno bolí, tlačí, pořádně narovnat se nemůžu, protáhnout ruce, nohy, nic. Uááá. Já chci pryč!"

„A kam bys jako chtěl jít? Vždyť tohle je konečná. Podařilo se nám sem dostat a tady zůstanem, no ne? Proč bysme se jako tedy vůbec hnali? To přece nedává žádnej smysl. Co? To se mi nelíbí, já do toho s tebou šel, že budu mít klid, bude o mě postaráno a né že po nějaký době budu muset přemejšlet, co dál.“

„No to mi neříkej ani ze srandy. Ty sis jako vážně myslel, že tady budem věčně? To seš, kamaráde, pěknej trouba. Ty vole, tohle je jen dočasný. Až přijde naše chvíle, tak nás odsud vypakujou. To budeš koukat, jak posvištíme. Ale už aby to bylo.“

„Tak dík, pěkně si mi zkazil náladu. A jak to jako můžeš vědět? Seš tady zavřenej stejně jako já. To sis vymyslel, abys mě naštval. Vadí ti, že sem na rozdíl od tebe šťastnej, mám to tady rád a nikam jinam ani jít nechci. Závidíš, co, ty borče?“

„Hele, mně si ukradenej. Já ti nemám co závidět. Když se ti tu líbí, tak se ti tu líbí, to je tvoje věc. Ale to ti říkám, že tam to bude tisíckrát lepší. Dej na mě, uvidíš sám.“

„Prej tam, kde tam? Kde je vůbec to TAM? Vždyť ani nevíme, co nás čeká. TAM.“

„To nejseš ani trochu zvědavej? Tebe vůbec nezajímá, jaké to je za tou tmou, která je všude kolem? To ani nechceš vědět, komu patří ten hlas? Kde se berou ty zvuky, co nás buděj? Co to do nás strká, píchá, dloube? Ne? Seš divnej. Kdybych moh, tak jdu sám, jenže musím počkat na tebe. Samotnýho mě odsuď nepustěj.“

„Víš, co? Já du spát. Jsem otrávenej, ani trochu se mi o tom nechce s tebou bavit. Už nic neříkej, nechci tě poslouchat.“

„Jo, jo, pravda umí bejt nepříjemná. Ale počkej, uvidíš, že se ti TAM bude líbit.“
***
„Co je zas? Počkej, nemačkej se na mě. Au, to bolí. Kam mě to cpeš? Netlač se. Pomoooc, kde jste kdo? Zachraňte mě! Já se bojím!“

„Hurááá! Konečně! Už je to tady! Kámo, neřvi a neboj se. Sejdeme se TAM.“
***
„Maminko, blahopřeji, i ten druhý je kluk. A jak vesele se směje. Na rozdíl od bráchy se ven asi těšil.“



Komentáře provozovány na systému Disqus