Rozhodnutí neznámé sochařky

Markéta pro Superbaba.cz, 9. ledna 2015  20:11

Marcela narazila ramenem do sochy. Měla už léta tři uprostřed obýváku a stávalo se jí to docela často. Někdy si s nima povídala, jindy je ignorovala a sem tam se střetly. Tentokrát to byl Daniel, kdo jí schválně zkřížil cestu. "Už zase?" Vyštěkla na něj a držela si naraženou ruku. Poslední dobou si ho přitom vůbec nevšímala, Nemluvila na něj, a přesto jí ubližoval ze všech nejvíc.

"Blbec," utrousila a úkosem zjišťovala, jestli tu jejich srážku viděli i Patrik s Vilémem. Ti stáli mlčky na svých místech, Vilém se tvářil jako vždycky seriózně a shovívavě, Patrikovi sice v tu chvíli neviděla do obličeje, ale věděla, že je zamyšlený a že i kdyby nehodu zaregistroval, je mu, stejně jako celá Marcela, ukradená. "Jasně, ty se vždycky zajímáš jen o sebe," vyčetla mu stejně jen sama pro sebe.
 
Žádný z trojice si svou roli ani místo v jejím životě nevybral. Marcela od mala ráda kreslila, na kroužku keramiky bývala za hvězdu a vyhrávala výtvarné soutěže. "Vyložený talent," rozplývaly se učitelky. Výzvy přišly až na akademické půdě. Křehká a hubená zrzka si vybrala sochařinu, fascinovaná monumentální tvorbou. Zápolila s masami materiálu a její fyzické síly často nedokázaly ukrotit hmotu do představ v detailech velmi přesných. Školu nedokončila a našla si solidní práci v kanceláři. Z tvůrčího období zůstaly Marcele doma tři sochy v životní velikosti. A i když jedna z nich byla žena, říkala jim Vilém, Patrik a Daniel. Nečím stejní, jinak úplně jiní. Už devět let se jim svěřovala a důvěřovala jim, jako nikomu jinému na světě.
 
Na stole se rozezvonil telefon. Marcela se pro sebe usmála. Pokaždé, když mobil zvonil, zvedla j náladu představa jaké by to bylo, kdyby se spolu s rozzvoněním současně rozvoněl. "Jak se máš, Marcelko?" Zajímala se máma, které se ale o nejvěrnější trojici nedalo nic vyprávět. "Dobrý mami, dobrý a co ty?" Otočila zkušeně hovor. Zvykla si, že na ni své starosti nemůže valit, ale naopak, že musí ty její nechat padat na sebe. Stoupla si i s telefonem k Patrikovi a zapnula na mobilu reproduktor. Patrik tyhle hovory o tom, ke kterému lékaři je objednaná, jaké pilulky si zapomněla vzít, jaký má tlak a co vaří k obědu vyloženě nesnášel a Marcela uměla být škodolibá. "Tohle je realita hochu a ne ty tvoje úvahy jestli jsi byl a čím, před tím, než ses stal sochou," ušklíbla se.
 
Netrápila ho ale dlouho, nebylo to fér, když nemohl utéct. Měla je všechny tři ráda, i když jistě věděla, že jim je lhostejná. Marně přemýšlela, proč se k nim upíná dokonce víc, než ke své vlastní matce. Nechápala to.
 
Patrik se ponořil zpátky do svých meditací. Na Vilémovi Marcela poznala, že by si rád užil další část audioknihy Sto roků samoty, kterou měl právě rozposlouchanou, a tak mu donesla a nasadila sluchátka. Vilém byl nejstarší, nejklidnější, nejspolehlivější, největší pohodář. Intelektuál a vlastně až trochu nudný. Ponořil se do Marqueze a ani nevnímal, že Daniel, nejmladší socha s největšími svaly, se začal vztekat.
 
Dan měl poslední dobou často blbou náladu. Marcela se ho pokusila obejmout, ale bylo to jen ještě horší. Cítila, že tenhle chlapík chce žít, chce ven, chce svobodu. Měla dojem, že jí začíná nenávidět tak, jako vězeň svého dozorce. Zkusila si ho nevšímat, pouštěla mu milovaného Wagnera, dokonce si kvůli němu pořídila kočku, kterou si oblíbil, jak se mu vděčně třela o nohy. Ale jeho nenávist s kořeny v bezmoci dál rostla.
 
"Tak co vlastně chceš?!" Občas byla Marcela zoufalá. Mohla ho rozbít, ale svůj život si bez něj, ale ani bez těch dalších dvou, neuměla představit. Navíc si vůbec nebyla jistá, jestli by Dana zničením zachránila. Neměla by spíš rozbít všechny tři? Anebo radši jen sama sebe? Co naopak sama sebe vytvořit? Destrukce se bála kvůli sobě. Věděla, že sochám by nechyběla. Jen mámě, ale to nebyla hlavní překážka. Měla strach z bolesti a nikdy neměla potřebu ani odvahu ubližovat jiným ani sobě.
 
Vymodelovat svou vlastní sochu Marcele přišlo jako docela dobrý nápad. Spěchala. Nedočkavá a pohlcená tvorbou, nevnímala čas ani hlad, neslyšela zvonit telefon, nestarala se o nálady svých soch, zapomněla, že Vilémovi skončila kniha a spí se sluchátkama na uších, nevšimla si, že zřejmě Daniel vypil láhev whisky a že se Patrikovi částečně podařila vytoužená reinkarnace v jelena.
 
Svou sochu postavila Marcela naproti otevřenému oknu tak, aby na ni všichni tři viděli. Čekala díky, pochvalu, anebo připomínky. Čekala něco, aspoň nějakou reakci. V pokoji ale bylo hrobové ticho. Jen kočka přišla  pomalu se zvednutým ocasem k Marcelině kopii a nedůvěřivě ji očichala.
 
Marcela sundala Vilémovi z uší sluchátka. "Nikdo nic neřeknete?! Vůbec nic?" Zeptala se. Pohladila Patrikovi jelení hřbet a přešla k opilému Danielovi. Popadla ho v pase a došoupala se s ním k otevřenému oknu. "Zbavím vás nešťastných, bude vám takhle líp," oznámila Vilémovi, Patrikovi i nové Marcele a spolu s Danem se překulila přes okenní parapet ven do rušné ulice.


Komentáře provozovány na systému Disqus