Jak vyléčit závislost?

Markéta pro Superbaba.cz, 7. září 2016  22:54

Chuť vymodelovat sochu psa přivedla Marcelu, navzdory předsevzetí se už do bytu nevrátit, zpátky domů, kde jedna z místností sloužila jako ateliér. Daniel stál na ulici pod oknem obývacího pokoje, tam, kde ho opustila, ale asi nějaký kolemjdoucí ho otočil, takže se teď předváděl v plné kráse.

"Ahoj je ti líp?" Zeptala se zamračené sochy, ale podle výrazu viděla, že ne, takže na odpověď nečekala a s fenkou v patách spěchala, už aby se dala do práce.
 
Odemkla byt, zula boty, kopla je před sebe a vpadla do obýváku. I když po tom, jak s Danem vyskočili ven, zůstalo okno otevřené, nebylo z ulice kupodivu nic slyšet a panovalo tam hrobové ticho. Jediný pohled stačil a Marcela překvapeně zjistila, že v místnosti stojí jen Patrik, teď už napůl vlastně přeměněnej v jelena. Sochy Viléma i Marcely zmizely a za tou jedinou přítomnou, která tu trčela zahleděná do svých proměn, ä zatím si příchozích nevšimla, se krčila naježená kočka a nespouštěla oči z hubeného psa s malou hlavou.
 
Marcelu přepadla lítost. Přece jen žila se svými sochami tolik let a teď ji rozhodil stesk po Vilémovi a zároveň zaplavilo dojetí. "Vidíš, už jen Patrik mi zůstal," řekla fence, která ještě neměla jméno. Ta mezitím momentálně jediného muže v marcelině životě náruživě očichávala.
 
"Je to člověk, i když vypadá tak trochu jinak," vysvětlila jí Marcela. "Tvou sochu udělám zítra," mluvila na psa. "Anebo až dostaneš jméno," dodala, aby se snad napevno nezavázala k něčemu, co bude zítra cítit jinak. Dneska večer měla chuť si povídat s Patrikem.
 
Psovi budu říkat Řeka, napadlo jí vzápětí a dávalo to smysl, protože u řeky se obě potkaly. Jméno ale nahlas nevyslovila, aby tím snad nevznikla povinnost začít pracovat na soše psa. Tolik si toužila popovídat s Patrikem.
 
"Patriku?" oslovila ho opatrně. Neodpovídal. "Patriku?" zopakovala a pohladila ho po jelením hřbetě. "Jak se máš?"
 
Socha se nepatrně usmála a vstřícně i dychtivě prohnula páteř tam, kde se jí Marcelina ruka právě dotýkala. "Mám tě ráda," pošeptala Patrikovi to, co už za ta léta vyslovila nahlas i v duchu tolikrát, že jí to připadalo jako trapné klišé.
 
Usmál se. Marcelu jeho reakce povzbudila a vroucně ho objala. "Můžu ti s proměnou nějak pomoct?" zeptala se.
 
"Měj mě ráda," usmál se napůl už jelen a Marcela se mu upřímně svěřila: "Mám a mít budu až do smrti," pohladila ho po tváři, políbila a Patrik ji vděčně objal. Ruce měl ještě lidské a odjakživa trochu delší, než by se na člověka patřilo  Marcela se v jeho náručí na chvíli úplně celá ztratila. Těšila ji ta momentální odevzdanost a cítila se na okamžik absolutně šťastná. Než ji Patrik zase pustil. Zajímala ho. Ovšem jen pokud mohla přispět k jeho reinkarnaci.
 
Marcela pocítila chlad, který do místnosti pronikal z otevřeného okna. Šla ho zavřít. Podívala se dolů na Dana a uvědomila si, jak jí na něm záleží. "Jsem závislá na svých sochách," zasáhla jí ta myšlenka a pocítila strach. Uvědomila si, že musí najít Viléma a že jestli nechce přijít úplně o všechny, bude se muset vyléčit.


Komentáře provozovány na systému Disqus