Co se s Marcelou děje mezi bděním a snem

Zkusila tedy jiný ověřený film. Modrá obloha, slunce, prázdná písečná pláž a na ní nahé nohy ležící chodidly k moři. Je to ona, Marcela. Sedí na opustěné pláži s bílým pískem, vidí jenom své nohy a poslouchá příboj. Moře je klidné, vlny mírné. Na výdech voda šustí kamínek po kamínku vpřed, valí se po písku na průzkum souše, s nádechem se vrací do hluboké mateřské náruče. Radostná pohoda se přelila i do ležícího těla.

 

Jenže s vodou do mysli připlula Řeka, fenka, která teď spokojeně oddychovala v obýváku u Patrikových nohou. Po minutách se plížila první říjnová neděle, volný den, čas udělat její sochu a to očekávání Marcelu vytrhlo z příjemného rozjímání, ale znovu se přiměla vrátit ke svému dechu a mořským vlnám. Zkusila i mlhu valící se z hor, velkolepé divadlo, které zažila v Krkonoších, ale vrátila se zpátky k osvědčenému moři. V dálce zpozorovala tečku a snažila se rozpoznat, zda je to nákladní loď v dálce nebo plachetnice kousek od břehu.

 

V tom se ozval podivný zvuk, něco jako zabučení, ale kde by se u moře ve snu, nebo v bytě ve městě, kde spí vzala kráva? Mohla zahoukat ta loď v dálce. Marcela napnula uši a zrak pod zavřenými víčky. Po chvíli ticha se ten podivný troubivý zvuk ozval znovu. To už Marcela otevřela oči. Pojala podezření, že to zatroubení se ozvalo blízko, ne ve světě představ, ale v tom skutečném.

 

Když ho uslyšela potřetí, vstala z postele a šla do obývacího pokoje. Byt byl dvoupokojový, takže zvuk se mohl šířit jen od sousedů, anebo z místnosti, kde stál Patrik. Dostala o něj strach. Stál nehnutě, vzpřímeně a na hlavě měl parohy. Nijak obrovské, ale ani úplně malé. K jeho štíhlému tělu s prohnutým hřbetem tak akorát.

 

Měl stále lidský obličej a ruce, jinak byl z Patrika jelen. Znovu zatroubil. Tak hlasitě, že si Marcela na tu chvíli musela rukama zacpat obě uši. Byla fascinovaná. Chvíli si ho prohlížela kolem dokola a pak ho objala. Vzal ji do náruče a posadil si ji na hřbet. Z jeho těla sálalo teplo, které do ní vstupovalo rozevřeným rozkrokem.

 

Cítila už delší dobu, že potřebuje změnu, jen nevěděla kde začít. Co kdyby se změnila v laň, napadlo ji najednou. Zvědavě si osahávala Patrikovo paroží. Bylo jemně drsné, jako jazyk psa, ale tvrdé a chladné. Pomalu si položila hlavu i hrudník na Patrikův krk, ruce zkřížila pod čelem. Tělo jelena hřálo a Marcela na chvíli doopravdy usnula.

 

Zdál se jí sen, ve kterém z výšky viděla zmenšené všechny své oblíbené sochy v družné zábavě v místnosti nepravidelného tvaru obložené měkkou, mírně pulzující tkání. Mejdan soch. Bylo jich víc, některým neviděla do tváří, ale uprostřed stáli Vilém, Daniel, Patrik i ona sama a taky Řeka, socha psa, která měla teprve vzniknout. Dívala se dovnitř svého srdce a právě, když se rozhodla klesnout níž a prozkoumat ho podrobněji, zaslechla volání: "Marcelkó, haló, jsi doma?"