Marcela by si chtěla do svých snů pustit i mámu

"Jak jsi přišla k tomu psovi?" Ptala se máma, která psy zrovna nemusela. Vždycky tvrdila, že pejskaři jsou podezřelí, protože - jak s despektem říkala - milují ty svoje smradlavé chlupáče víc, než lidi. "Nemáš partnera, přátele, jen ty tvoje sochy. Myslíš, že ti ten čokl pro život stačí?" útočila, ale Marcela se hádat nechtěla. "Našla si ona mě, jmenuje se Řeka a chci udělat její sochu," snažila se o vstřícný tón. Chápala matčinu starost.

Řeka napřed dychtivě vzhlížela k desce stolu, ale když pochopila, že k snědku nic nedostane, líně se rozvalila Marcele u nohou.

 

"Co v práci?" zkusila máma jiné téma a Marcela se poctivě zamyslela. "Pořád stejný. Lejstra a telefony, rutina." Snažila se banánní odpovědí získat čas a doufala, že se jí podaří si vzpomenout na nějakou historku, kterou by pak máma mohla beze studu dávat k dobru dál svým kamarádkám ze sousedství. Jenomže skutečný svět Marcelou vlastně jenom procházel, aniž by po sobě zanechával vzpomínky. O to víc žila svými sny. Seděla s mámou u stolu, jedla něco, co si před chvílí objednala, ale už ani nevěděla, co. Mechanicky žvýkala a přemýšlela, jestli máma byla nebo ne na té párty soch v jejím vlastním srdci, o které se jí zdálo u poslední noc, jak usnula Patrikovi na hřbetě. Došla k závěru, že tam nebyla a zastyděla se. Je to přece její nejbližší člověk. Nepochybovala, že jsou pro sebe navzájem důležité, možná nejdůležitější na světě, ale přesto máma v jejím srdci chyběla.

 

Asi bych měla udělat její sochu, napadlo Marcelu a konkrétní přítomnost se na chvíli prolomila do její hlavy. Zaostřila na ženu sedící naproti, zafixovala si její obrysy i výraz a vědomě se usmála.

 

Když obě dojedly, Marcela zaplatila a rozhodla se, že mámu doprovodí domů. Trochu se aspoň projde a protáhne. Ruce jí nepřestaly brnět a záda měla v obasti hrudní páteře celá ztuhlá a bolavá.

Před brankou do zahrady u domu, kde prožila Marcela své dětství, se s mámou rozloučila. Pozvání na čaj odmítla. "Mám práci,"řekla. Cítila se provinile a chtěla už co nejdřív modelovat mámin obličej. Objaly se a v tom lehkém sevření ucítila pronikavou bolest v oblasti levé lopatky. Nedala na sobě nic znát a s Řekou na vodítku se vydala přímo dolů k řece a pak zahnula domů, do ulice, kde před činžákem, v němž bydlela, stál nahý Daniel, pořád otočený čelem ke zdi.

 

Doma dala fence s malou hlavou nažrat, než si začala chystat hlínu na novou bustu, převlékla se a při té příležitosti se rozhodla zkontrolovat v zrcadle levou lopatku. Ta byla na dotek sice citlivá a bolestivá, ale nic zvláštního na ní neviděla. Zato si všimla, že Patrika, který Marcelu při svlékání vždycky šmíroval, dneska vůbec nezajímala. Parůžky mu zase o kousek povyrostly. Krk natahoval směrem k oknu a zhluboka dýchal nosem. Zdálo se, že si návratu své sochařky a Řeky snad ani nevšiml. Marcela si uvědomila úzkost uvnitř svého těla.

 

"Opravdu musíš být jelen?" zeptala se. Patrik vycítil její obavy, otočil k ní hlavu a pokusil se ji uklidnit: "Já to neřídím. A ty chceš být Anděl?"