1. Můj tajný veřejný deník: rozdílné sny
Markéta pro Superbaba.cz, úterý 11. července 2023 22:34
Do řeky se mi nechtělo. Venku to sice slunce dneska hodně hrotí, ale v domě je příjemných šestadvacet. Obhlídla jsem, jak poposkočily hrachové lusky a poslechla si vrabčí holátka volat své rodiče. Mikrosvět je u nás zatím správně.
Rybízové kuličky se nafoukly do obézních koulí až z toho studem zčervenaly a rajčata teprve stejný osud čeká. Za trest nebo za odměnu, nakonec všechno sníme.
Práce mám dneska málo a z rovnice málo práce – dojdou peníze mě jako pokaždé přepadá úzkost. Jsem totiž OSVČ, a tak si z té nejistoty dýchám do rytmu mořských vln a odvádím myšlenky do pozitivna. Je to divný, umělý proces, o němž snad chytří tvrdí, že funguje. Vyléčení se poznají podle věčného úsměvu, rozzářených očí, všeobjímající laskavosti a sluníčkových řečí. Těžko v nich najít je samotné, autenticitu, nejsou uvěřitelní, ale spíš robotičtí a vzbuzují podezření, že "v něčem jedou", anebo že jakmile dojdou domů, budou tam o samotě hodiny brečet.
Svět nechce vidět slzy, smutek, neštěstí. Problémů a toxicity je plný zevnitř a když někdy něco vyhřezne, hned vřed pěkně zatlačíme zpátky, uhladíme, převlečeme, obarvíme, vyfotíme s jiným filtrem a… usmíváme se. Tak snad bude lepší si psát tenhle deník. Uvidíme.
Kafíčko, sudoku, čokoládová Fidorka a nebýt úzkosti z výdělků a z práce, mám se parádně a nechybí mi vůbec nic, když zdraví – klepu - zaplaťpánbu zatím, drží. A kamarádky. Mám jich opravdu jen pár. Škoda že ne víc, to bylo pořád všechno pro rodinu a nic nebylo důležitější. A teď si je musím hýčkat. A měla už jsem s tím začít dávno.
A taky Káju si musím hýčkat. On je ten skoro vyléčený, takže skoro pořád spokojený. Žije si svůj vysněný život ve velkém domě u řeky, pořídil si skútr a babettu a už mu chybí jen velkej pes. Respektuje, že já ho nechci, ale zatímco já mu jeho sny pomáhám plnit, on mi s těmi mými zatím nepohnul.
Co bych chtěla? Bydlet zase v Praze, kde mohu kamkoliv dojet městkou hromadnou dopravou a nejsem závislá na řidiči, který by mě dovezl do divadla, na kafe, na rehabilitaci, k doktorovi, jako na venkově. Řidičák sice mám, ale řídit se bojím. Zdá se mi to jako moc zásadní zodpovědnost. Na silnici jde o život. Stačil by mi malý byt, nechci se starat o veliký dům ani o zahradu.
Nemám žádný ambice. Věřím, že mě má Kája natolik rád, že jednou mi moje sny také pomůže splnit. Pak budu chodit po výstavách a do divadel a sedět celé dny v kavárnách, někdy sama, nebo s kamarádkou, budu si číst, psát, kreslit a luštit sudoku. A teď se teda půjdu vykoupat do řeky, když už nám tu teče.