Milá Markéto, lidi kolem mě se rozvádějí. Nechápu

Bára pro Superbaba.cz, 25 June 2012  17:00

Poslední dobou nevycházím z údivu, kolik mých známých kolem mě řeší manželské problémy rozvodem. Tak třeba včera – potkala jsem známou, co bydlí ve vedlejším vchodě našeho paneláčku.

Známe se léta, naši kluci spolu hráli fotbal a navzájem jsme si my, rodiče, pomáhali, kdo je doprovodí na trénink nebo na zápas. Po dlouhé době jsme se spolu zastavily, slovo dalo slovo a z ní vypadlo, že řeší rozvod s manželem. Zůstala jsem na ni zírat, vždyť s ním byla skoro dvacet let a vychovávali spolu tři děti. Prostě už to dál nešlo…

Podrobnosti nevím a přiznám se, že mě ani nezajímají. Spíš jsem pak začala myslet na to, co vede lidi k tomu, že po celkem dlouhém manželství spolu najednou nemohou být a rozvedou se. Vždyť už se znají, mají něco za sebou, mají společné zážitky, vzpomínky, mají děti… Nedávno jsem se prakticky to samé dozvěděla o dalších dvou sousedkách, které se rozvedly po mnohaletém manželství. Jedna zůstala sama se dvěma dětmi, druhá se třemi. A u žádné z nich v tom nebyla nevěra toho druhého.

Moje úvahy vedly dál a já si uvědomila, že i ve svém nejbližším okolí mám samé rozvedené páry. Brácha se rozvádí, sestřenice jsou rozvedené i několikrát, neteř, kamarádi i kamarádky. Až mi je z toho nanic.

Spolu snad jsou jen moji rodiče a rodiče manžela a naštěstí i my dva, Míra a já. Už to spolu táhneme 28. rok. Samozřejmě pár krizemi jsme si prošli, ale že bychom se kvůli nim museli hned rozvádět? Co vede lidi k tomu, že si přestanou rozumět, že už vedle sebe nedokážou být a někdy kolem 40 – 50 let zjistí, že chtějí jít každý svou cestou? Já tu odpověď neznám. Ty ano?

Přemýšlela jsem i nad tím, proč my dva s mužem jsme spolu tak dlouho vydrželi (a doufám, že ještě vydržíme), proč si pořád máme co říct a nenudíme se. Máme snad nějaký recept na „šťastné“ nebo aspoň normální manželství? Já myslím, že ne. Jsme prostě dva normální lidi, kteří respektují jeden druhého, jsou tolerantní vůči svým chybám, zálibám i názorům. Víš, co je zajímavé? Uvědomila jsem si, že naše hádky se skoro vždycky točily kolem dětí. A čím jsou děti starší a samostatnější, tak našich rozepří je naštěstí čím dál míň.

Nedávno jsme se vrátili z týdenní dovolené, kterou jsme spolu strávili v Londýně. Představ si 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, jen Ty a Tvůj muž. Jedna moje (rozvedená) kamarádka mi řekla, že je zvědavá, který z nás jako první zabije toho druhého. Ona si nedovedla představit, že by se svým (už bývalým) mužem byla někde týden sama. Já si to představit dovedla. A mohu Ti říct, že až na dvě (možná tři) menší neshody (hádkami bych je určitě nenazvala) jsme byli naprosto v pohodě a náramně jsme si to užili.

A za dva měsíce se chystáme na společnou dovolenou zase, tentokrát do Jizerek. Jenže nebudeme až tak úplně sami, pojede s námi nejoblíbenější člen rodiny – náš čtyřnohý miláček Beník.

Tak jsem si trochu vylila srdíčko a těším se na novinky od Tebe. Pozdravuj ty svoje chlapy :-)

S láskou

Bára

Předchozí dopis: Milá Báro, někdy prostě fňukám, no a co?

 



Komentáře provozovány na systému Disqus