Sochařka Marcela by se ráda změnila

Ještě štěstí, že Marcela bydlela v přízemí. Když se i s Danem v náručí svezla z parapetu na chodník, nic se jim nestalo. Sochu věčně naštvaného oblíbence postavila vedle okna. Slušelo mu to, i když se mračil.

"Snad si tě někdo vezme,"řekla mu. "Ale spíš, až se přestaneš blbě tvářit, chtěls přece svobodu...," zarazila se, protože v tu chvíli jí došlo, že Danovi vadí jeho nahota. Vždycky byl stydlivka. Za těch devět let, co ho měla v obýváku si jakž takž zvykl na ni a na Patrika s Vilémem jen proto, že si vynutil, aby k nim stál zády.

 
Přesně řečeno, Daniel byl pyšný na své vypracované tělo, ale styděl se za penis, který mu připadal malý. Marně ho Marcela zkraje společného soužití přesvědčovala, že v poměru ke svalnaté figuře se mu prostě jen malý zdá.

Bylo kolem páté hodiny odpoledne, začínalo se šeřit. Po chodníku kolem nich oběma směry s tichým šuměním plynuly šedé zástupy. Nebýt Dana, odplouvaly by si bez zájmu za svým, ale socha na chodníku budila rozruch.

Mohla si sundat svetr a omotat ho Danovi kolem pasu, určitě by se tak rozhodla ještě před skokem z okna, jenže o pár minut a jednu událost později bylo po altruismu. Jestli svůj život v posledních letech až doteď přizpůsobovala potřebám jiných, od téhle chvíle mělo být všechno jinak.

Popadla sochu a otočila ji čelem ke zdi. "Zadnici máš hezkou dost," řekla nahlas a vydala se ulicí doleva směrem k vodě. Neměla vlastně kam na noc jít, jen k mámě, anebo do kanceláře. Tam i tam by každopádně byla navíc. Nevadilo by to, pokud by přišla rozdávat pohodu a tu teď fakt předstírat nehodlala.

Řeka byla instinktivní řešení. Hladila na světě ze všech nejjemněji a nikdy nevynechala jediné místečko na těle. Plynula jako čas a Marcele připomínala úlevnou pomíjivost. Rozpouštěla důležité v nepodstatné, očistila vadné a vyvrhla zkažené.

Opustila Dana, doma nechala Patrika, Viléma a sebe sama. Sochy, bez nichž si léta svůj život neuměla představit. Marcela cítila, že přišel její čas. Je volná a konečně si může dělat jen to, co sama chce. Jenže i to podstrojování a přizpůsobování se sochám, kdy žila jen pro ně, byla přece její dobrovolná volba. Tak to chtěla! Sama si vybrala, že její spokojenost závisí na úsměvech kamenných přátel. "Myslela jsem to s nimi jen dobře, rozkrájela bych se, jen aby mě měli rádi," posteskla si Marcela vodě.

"O takový výměnný obchod nestáli," hučela jí řeka v hlavě. "Měj se sama ráda," napovídala. I když tohle už Marcela slyšela mockrát od rodičů, kamarádek i psychologů, od řeky to poprvé neznělo zpupně. Máma, která se sice s tátou rozvedla, ale teď ho na stará kolena znovu uhání? Terapeut, kterému se rozpadla dvě manželství a sotva uživí svých pět dětí? Kamarádka, která o štěstí mluví v každé větě a urputně ignoruje, že jí manžel podvádí?

Řeka nedělá chyby. "Jen" samozřejmě a sebevědomě plyne. Marcela si byla jistá, že voda o sobě nepochybuje ani nepřemýšlí, natož aby se trápila sebeláskou! Prostě si žije s egem tak akorát.

"Typická nespokojená stará panna," škatulkovali Marcelu lidi, ale řeka zněla laskavě. "Uvolni se vnímej má pohlazení, jsi krásná, co tě trápí, nech plavat," konejšila ji. Marcela seděla na břehu snad už hodinu. Upřeně zírala na hladinu a vůbec si nevšimla, že ji zezadu očichává cizí pes. Otočila se po něm, až když jí olízl ruku.

"Co ty tady?" Rozhlédla se po opuštěném břehu, pohladila ho po hlavě a zjistila, že kolem krku nemá žádný řemínek. Připadalo jí, že má k velkému hubenému tělu nějak malou hlavu. Podrbala ho za uchem. Vděčně držel.

"Vypadáš smutně, jako stará panna," všimla si, že je to fenka a zasmála se vlastnímu vtipu. "Tak jdeme jíst," zavelela. V tu chvíli sice ještě vůbec netušila, kde budou tu noc spát, ale už věděla, že stvoří další sochu. Bude to pes.

1. část: Rozhodnutí neznámé sochařky